Třebechovický Betlém byl - jak známo - předním československým exponátem na Světové výstavě v Montrealu. Když se mi náhodou dostala do ruky německá studie, popisující život a práci několika stovek rodin venkovských řezbářů, živořících po několik generací na úpatí Orlických hor a Jeseníků v okolí Králík, uvědomil jsem si, že Třebechovický betlém je dovršením staré tradice lidového umění. A této tvořivé činnosti lidu na severním česko-moravském pomezí chci věnovat několik poznámek i proto, že nebyla zatím vážněji dotčena v základní historické a etnografické literatuře. Statisíce figurek a celých betlémů z Králík vyvážel velkoobchod do celé Evropy jako „krušnohorské zboží" nebo „holandské zboží", takže výrobce i kraj jeho původu zůstal zahalen v anonymitě.

     Už dříve bylo prokázáno, že domácká námezdní práce, spojená během doby s trhem prostřednictvím faktorů a velkoobchodníků, byla domovem tam, kde byla nízká bonita půdy a trpasličí hospodářství naprosto nestačila jako zdroj obživy tam, kde byla nízká industrializace a nevýhodné přírodní a komunikační podmínky pro rozvoj kapitalistické velkovýroby. Tak v krutých mzdových podmínkách domácké práce vyrábělo ještě ve 20. století nitěné knoflíky na zábřežském severu v obcích Cotkytle, Crhov, Zborov, Šumvald [nyní Strážná], Hněvkov, Hoštejn, Drozdov a Svébohov na 6.000 lidí, z toho 2.500 dětí, při 12-14 hodinové pracovní době za 1,50 Kč denně. A na sousedním Králicku bylo postavení venkovské chudiny zcela obdobné, jen sortiment podomácké výroby byl odlišný. Při vzniku zdejší domácké řemeslné výroby hrálo svou úlohu lesní bohatství, píle a zručnost tamějších venkovanů i jejich fantazie. Základním faktorem však byla existence poutního místa na Mariánské hoře u Králík, kde v letech 1696 - 1700 postavil Tobiáš Becker, pozdější biskup královéhradecký, mariánský poutní kostel spojený s klášterem. Proud zbožných poutníků rok od roku mohutněl a ve 20. letech 18. století už dosahoval víc než 100.000 duší ročně. To byl základní impuls pro řezbářské umělecké řemeslo, jehož hlavním artiklem se staly devocionální a upomínkové předměty. Paralelně s tím a v korelaci s jezuitskými protireformačními snahami se rozvinula a pak převládla výroba vánočních betlémů a jesliček.

     Náš článek chce být jen uvedením do problematiky. Její vážnější studium by vyžadovalo podrobnou analýzu několika okruhů pramenného materiálu a srovnávací studium rozsáhlé literatury, a to i o vývoji příslušného obyčeje a o výrobě betlémů v různých evropských zemích.

     Z materiálů archivní povahy jsou to inventáře kostelů a farní archívy, fondy Státního archívu v Zámrsku a Okresního archívu v Ústí nad Orlicí, ve Státním archívu v Brně fond „Jesuité olomoučtí" [E 28], zejména oddíly: účetní knihy, domácí misie a nekatolíci. Ve Státním ústředním archívu v Praze by to byl fond „Jesuitica". Je zajímavé, že rukopisná monografie dr. Veitha o dějinách Králík od nejstarší doby do současnosti, uložená v Okresním archívu v Olomouci, zcela ignoruje život prostého lidu a tím i existenci domácké řezbářské výroby.

     Z pramenů tištěných je nedocenitelný Bericht der k. k. Gewerbeinspéktoren íiber die Heimarbeit in Osterreich, Band L, Die Heimarbeit in Bohmen, Wien 1900, s. 195-202, zejména pro poznání reálného postavení domácích řezbářů v 19. století, a Annuae litterae české provincie jezuitského řádu, uložené ve vídeňské Národní knihovně, dokumentující zase věcně i chronologicky uplatnění vánočních betlémů v misijní protireformační jezuitské praxi.

     Prameny hmotné povahy jsou bohužel málo zachovány, ačkoliv sochařství ve dřevě má u nás prastarou tradici. Dřevo patří k nejstarším materiálům našich lidových umělců. Bylo ve většině krajů vždy po ruce, je to materiál ušlechtilý a poddajný, nevyžadující složitých výrobních nástrojů, ale také snadno podléhající zubu času. Proto může dnes historik a etnograf pracovat jen s materiálem mladším, ne starším než z 16. či 19. století. Přitom v těchto památkách lze najít obraz myšlenek i forem, aktuálních ve 14. a 15. století nebo v době ještě starší. Etnografka Melniková-Papoušková vykládá tento jev jistou konzervativností lidového umění, jež nemá vnitřní vývoj a posloupnost a v němž paralelně, často neorganicky spojeny, žijí různé slohy. Hovoří i o projevech jakéhosi duchovního atavismu. V našem případě má snad úlohu i pomalý vývoj výrobních nástrojů, které jsou stále jen různými obměnami řezbářského nože.

     Literatura k našemu problému je zcela nedostačující. Už zmíněná anonymita „figurek z Králík" se odráží v tom, že tato nejvýraznější oblast lidové trojrozměrné výroby betlémových figurek ze dřeva nenašla své místo v základních dílech evropské literatury o jesličkách a Betlémech. Do 2. světové války vyšla jen menší pojednání česká a německá, která se dotýkají králické oblasti. Čestné místo mezi nimi zaujímá kniha N. Melnikové-Papouškové “Putování za lidovým uměním“ vydaná v roce 1941. Dává králickým sochařům dřeva v náležité proporci jejich pravý význam vzhledem k jiným českým a evropským oblastem, kde se Betlémy vyráběly, většinou však jen dvojrozměrné a často z méně hodnotných materiálů a s nižší estetickou hodnotou. Zejména pak odpozorování 'výrobní techniky přímo u výrobce a jemné vymezení prvků umělecko-tvůrčích a řemeslného fortele na s. 175 -179 činí citovanou knihu nepostradatelnou pro každého historika i etnografa, který se bude chtít vážněji daným problémem zabývat. Vývoj králického řezbářství je častěji dotčen v západoněmecké literatuře po 2. světové válce, jejíž autoři mají blízko k sudetoněmeckým krajanským spolkům. Proto je nutno vytěžit z těchto práci nepopiratelná fakta historické a národopisné povahy, ale odmítnout deformace, mající afektivní nebo i politický podtext. K nejpozoruhodnějším patří články Alfreda Karaska-Langera, který se zabýval otázkou rozšíření obyčeje vánočních jeslí v severovýchodní Evropě, úlohou Olomouce, zejména tamějších jezuitů, v rozvoji výroby Betlémů v Jeseníkách v ranném baroku; zejména je pro nás významná materiálová stať Die Grulicher Herrgotts- und Krippenschnitzerei - Eine unbekannte sudetenschlesische Volkskunst (Mahrisch-Sehlesische Heimat, 1966, č. 4, s. 264-281). Studie se opírá o rozsáhlou literaturu i o pramenný materiál, o rozsáhlý materiál vzpomínkový a velkou fotodokumentaci výrobků králických sochařů ve dřevě z několika generací.

     Bylo by úzkoprsé klást na zachované figurky z Králík táž umělecká kritéria, jaká uplatňujeme při posuzování soudobého užitého výtvarného umění. Zachované výrobky králických řezbářů jsou poplatné období, kdy jejich výrobci byli hnáni k sériové výrobě „na kopy" vydřidušskými faktory, velkoobchodníky a stále se rozšiřující tuzemskou i zahraniční poptávkou, kdy vedli boj o holou existenci a životní minimum pro sebe a své rodiny. V podmínkách rozptýlené manufaktury na kapitalistických základech a úplného odcizení člověka a jeho práce lze se jen hluboce sklonit před těmi řezbáři, kteří si udržovali jméno uměleckých řemeslníků a umělecký svéráz. Proto je nezbytné předeslat popisu vývoje řezbářství betlémových figurek v Králíkách a okolí charakteristiku sociálního postavení samotných výrobců a jejich rodin.

     Podomácké řezbářství na Králicku dávalo výdělek a chléb asi 560 řezbářům a jejich rodinám. Větší část z toho tvořili sezónní dělníci a řemeslníci, kteří zasedali k řezbářské lavici jen mimo sezónu, zhruba od října do března. Jen pro menší část uvedeného počtu domáckých řezbářů bylo sochařství ve dřevě hlavním, celoročním zaměstnáním. Ti ovšem byli oporou uměleckého řemesla, vytvářeli dokonalejší řezbářské kreace a řemeslná zručnost a tradice zde přecházela z generace na generaci. Ti také nebyli tak zcela anonymní, jak o tom svědčí zachovaná jména Sturmů, Neumannů, Jungů, Schwarzerů, Langhammerů, Sindermannů, Olbrichů a další.

     Výroba betlémových figurek nebyla jediným sortimentem, nýbrž byla těsně spjata s výrobou dřevěných hraček. Po krátkém zákazu v období josefínském byly v 19. století znovu obnoveny poutě a rostl i příliv letních hostí. A tak na podzim vyráběli venkovští řezbáři betlémy a jesličky, počátkem roku upomínkové předměty a na jaře devocionální předměty, jež nacházely odbyt především při velkých letních poutích. V Králíkách a okolí působilo i 16 dřevosoustružníků, kteří sloužili řezbářům v předvýrobě, a 6 řemeslnických dílen, které prováděly pozlacování a výzdobu hotových betlémů.

     Normální pracovní doba řezbáře a jeho rodiny byla 12 - 13 hodin denně. V předvánočních měsících se pracovalo od 4 hod. ráno do 10 hod. večer. Učednická doba byla tříletá. Ženám a dětem byla svěřována lehčí práce, jako malování figur a zvířátek a výroba příslušenství. Pracovalo se v obytné místnosti, obvykle v jediné, kterou měl venkovský řezbář pronajatu. Každá rodina musela vyrobit denně nejméně 30 figurek a vícečlenných skupinek, neměla-li trpět hladem. Ceny za řezbářské zboží byly neuvěřitelně nízké. Za kopu nemalovaných jehňátek zaplatil faktor 60 - 70 krejcarů, za kopu betlémových figurek 2 zlaté. Za malované řezbářské výrobky se platilo o 30 - 40 % více. Roční výdělek rodiny se pohyboval mezi 250 - 300 zlatými. Obrovská bída a nouze vedla přirozeně k sociálnímu stárnutí králických betlémářů a k úpadku domácké řezbářské práce, a docela logicky i k odumírání prvků lidového umění.

     Původně únosné sociální poměry králických sochařů dřeva se změnily zvláště po roce 1780, když byly zakázány poutě. Bylo nutno omezit výrobu devocionálií, jež byly prodávány přímo poutníkům, a hledat nové trhy v severovýchodních Čechách, na severní Moravě, ale i ve Šternberku, Olomouci, Praze a Vídni. Mezi výrobce a trh se vsunul mezičlánek - obchodník. Prvními obchodníky se stali někteří řezbáři, kteří měli vůz a koně a v zájmu rentability brali na trhy nejen vlastní zboží, ale i výrobky ostatních řezbářů. Tak mohly být mnohé trhy obesílány současně. Tito první obchodníci brali výrobky svých kolegů nejen do komise, ale určitý jejich díl sami kupovali a tím dostávali postupně své dříve rovnocenné partnery do sociální závislosti. Někteří řezbáři - překupníci brzy využili akumulovaného obchodního kapitálu k otvírání dílen na výrobu betlémů, jež měly charakter soustředěné manufaktury a vedly k prohloubení sociální degradace podomáckých výrobců. K prvním králickým obchodním podnikatelům náležel jistý Lang (Lange?) na počátku 19. století, jehož podnik převzal o 50 let později přivandrovalý Šváb Wilhelm Katzer st. Přímo z domácích kořenů vyrostly na Králicku i podniky Umlaufův a Jungův. V Králíkách se etabloval v 19. století i český obchodník Šrutek, který prodával zdejší betlémy a figurky i na českých trzích. Koncem 19. století bylo takových domácích podnikatelů 9 a každý z nich ovládal asi 60 domáckých řezbářů. Pak nastal rychlý úpadek a ve 20. století se udržely jen firmy Katzer - Haufe a Jung. Už domácí obchodní podnikatelé prodávali figurky, betlémy i devocionálie do nejslavnějších evropských poutních míst, mezi nimiž byly např. Hostýn, Censtochová, Sambor, Kalvarie apod.

     Vybudování železniční sítě vedlo k dalším podstatným změnám v odbytu králického řezbářského zboží. Domácí obchodní podnikatelé navázali stálá obchodní spojení s velkoobchodníky ve vzdálených městských centrech, takže se vytvořil řetěz: domácký řezbář - faktor [domácí obchodní podnikatel] - cizí velkoobchodník - trh [zahraniční i rakouský]. K takovým velkoobchodníkům patřil např. Kohn v Teplicích - Saňově, který vyvezl milióny králických figurek do Německa, Švýcarska a Ameriky jako „krušnohorské zboží‘, jistý Krebs ze Šluknovska, který z králických figurek stavěl betlémy, na nichž vydělal statisíce na zahraničních trzích pod firmou „holandského zboží", nebo Josef Kober ve Vídni, který zaměstnával dělníky z vídeňských předměstí na stavbě betlémů z králických figurek, které pak šly jako „vídeňské jesličky" do jižního Maďarska, Chorvatska a jiných zemí. Velmi intenzívní bylo také obchodní spojem mezi městečky Králíky a Grodnerthal v Tyrolsku. Později kupoval králické zboží také olomoucký velkoobchodník Ander, takže se objevovalo v obchodech, a to i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, ještě v období mezi dvěma světovými válkami.

     Řezbářská škola, zřízená v Králíkách v roce 1873, která zdůrazňovala nutnost růstu umělecké hodnoty řezbářských výrobků, nemohla hlouběji zapůsobit, protože by musela rozbít základní výrobní vztahy rozptýlené kapitalistické manufakturní výroby.Pohromou pro králické betlemáře byla. později-vedle přirozeného poklesu religiózity a proniknutí obyčeje vánočních stromů - ztráta trhů a celní ochrany po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, jakož i hospodářská krize počátku 30. let 20. století. Sochaři dřeva se sice sdružili v roce 1930 v odbytovém a výrobním družstvu „Vupgen", to však mělo úspěchy jen v osvětové činnosti a v individuálních případech, jako byl např. prodej velkého Geburt-betlému do Karlových Var za 2.000 Kč. Úpadek domácké řezbářské výroby betlémů byl však ve třicátých letech dovršen a jesliže se Vupgen přeměnilo v roce 1940 na Grulicher Schnitzergilde, pak jde už o trapné období, kdy se na Králicku vyráběly ze dřeva nacistické stranické a státní emblémy. Sudetoněmecká poválečná literatura „taktně" říká, že „ ... v těch letech přicházely světské objednávky, jež zatlačily výrobu betlémů a devocionálních předmětů ...;".

     Betlémy a vánoční jesle pronikly do podhůří Jeseníků a Orlických hor koncem 17. a počátkem 18. století. Náš kraj se stal už za třicetileté války objektem intenzívní misijní činnosti jezuitů olomouckých, brněnských a později i královéhradeckých, kteří k ideovému působení používali i honosných betlémů jako názorných doplňků vánočních her a mystérií. Roku 1629 zakotvili olomoučtí jezuité v Opavě, roku 1633 tam postavili velký kostelní betlém a záhy rozšiřovali tento obyčej na opavský venkov, na Kravařsko a Krnovsko. V další vývojové fázi po roce 1670 pronikla stavba betlémů a jesliček i do naší horské oblasti. Zakořenění daného obyčeje mezi prostým lidem bude pochopitelnější, když uvedeme, že např. i studenti olomoucké university strávili v roce 1690 v třeskutém mrazu svatou noc na modlitbách ve chlévě, aby přivítali narození syna božího zcela autenticky - ve stáji, mezi volem a oslem. Barokní styl a bohaté dary měšťanů a náboženských bratrstev vedly k tomu, že zvláště velké kostelní a klášterní betlémy byly bohatě zdobeny. Bylo používáno i různých mechanismů, zvláště hodinových strojů, a betlémy se tak dostávaly do příbuzenství s hodinovými orloji.

     V podhůří Orlických hor - na Králicku - byla už delší dobu rozvinuta domácká výroba košíkářská, dřevěných kazet a jednodušších dřevěných hraček. Řezbářství bylo podpořeno rakouskou celní politikou, která v roce 1752 zakázala podomní obchod s norimberskými hračkami a v roce 1772 i dovoz berchtesgadenského zboží. Králíky, které byly poutním místem s rozsáhlým cizineckým ruchem a měly i další výhodné podmínky a delší řezbářskou tradicí, se staly v 18. století centrem řezbářské výroby hraček, devocionálií a hlavně betlémových figurek a celých betlémů. Výroba betlémů pak naprosto převládla po roce 1780, kdy betlémy přestaly být výsadou klášterů a kostelů a staly se nezbytnou součástí interiéru měšťanských domů. Poptávka po figurkách a betlémových kompletech rychle rostla, zejména v katolických zemích - v Bavorsku, v alpských zemích i v Sudetách. Králičtí sochaři ve dřevě plně této konjunktury využili, takže koncem 18. století to bylo již 25 - 30 obcí mezi Králíky a Červenou Vodou na straně jedné a mezi Mladkovem a Rokytnicí na straně druhé, kde žilo a pracovalo několik set řezbářů - betlémářů.

     Dostáváme se konečně k otázce, jak vlastně vypadal králický betlem konce 18. a počátku 19. století. 0 úrovni lidového umění počátkem 18. století svědčí dřevořezby shromážděné v králickém klášteře po požáru poutního kostela v roce 1846. Ústní podání zachovalo pouze některá jména řezbářských mistrů 18. století, jako např. Ant. Bier nebo „starý Krause", který prý ve své dílně v Králíkách zaměstnával na 20 tovaryšů. Lidová tradice i paměť potvrzuje, že i v Králíkách se původně vyráběly podstatně větší betlémové figurky, vysoké 0,5 - 1,5 m. Jakmile přestaly být betlémy výsadou sakrálního prostoru a vstoupily do měšťanských domů, zmenšovala se i velikost figurek, nejprve na 30 - 40 cm, později až na velikost prstu. To vedlo přirozeně k změnám v technice výroby a stavby betlémů. V Králíkách nastal přechod k malým figurkám kolem roku 1780. S tím byl spojen rozvoj sériové výroby a velkých zásilek velkoobchodníků a začaly být ve velkém vyráběny skříňové betlémy, jež pak byly mnoho desetiletí významným exportním artiklem. Králické betlémy byly exportovány do Dolního Rakouska, západní Haliče, Horního a Dolního Slezska, do Lužice apod. Cenově byly přístupné pouze farám a bohatším měšťanům. Králický betlem z roku 1780 vlastnil farní kostel v Šumperku, z roku 1780 byl rovněž králický betlém v muzeu v Bruntále a značně mladší, až z roku 1862, je betlém v dolnorakouském Gamingu, jehož reprodukce je zachována v rakouských katalozích lidového umění.

     Králický betlem 18. - 19. století má tři základní stavební prvky: scenérii města, jeskyni s chlévem a jesličkami a velký počet figurek lidí, zvířat a skupinových kreací.

     Město zabírá víc než polovinu skříně, je 4-5 stupňové a neobyčejně působivé. Lidový název pro betlém v Orlických horách -„Chrestkendlastodt" - sám naznačuje, jaký význam byl přikládán tomuto stavebnímu prvku. Scenérie města se vyznačuje krásnými budovami, frontami ulic se starými měšťanskými domy, s branami, věžemi, hradbami a vestavěnými lóžemi a jevišti v jednotlivých domech, zobrazujícími jednotlivé biblické scény jako Herodesa a Tři krále, vraždění nemluvňátek, útěk svaté rodiny do Egypta, svatbu v Káni apod. Vestavěné nehybné biblické divadlo - to byl svérázný prvek králických betlémů oproti betlémům z jižní části Českomoravské vysočiny.

     Jeskyně, kde byla stáj a jesličky novorozeněte, byla postavena na dolním okraji města a byla někdy rozvinuta v barokní oltář s mramorovým či zlatým sloupovím a nad tím byl rej andělů.

     Nejpodstatnější částí každého betlému byly figurální kreace. Jejich počet byl téměř neomezen, takže řezbářský mistr mohl reagovat na módní dobové i obchodní požadavky. Králický betlem byl - stejně jako jiné betlémy - pramálo ortodoxní. Hemžil se prostým lidem, oblečeným v něčem, co připomínalo zčásti tyrolský, zčásti bavorský lidový kroj. Lid kráčí ze všech stran k Ježíškovi s nůšemi, ošatkami, s venkovskými výrobky, s husami, ovečkami, prasátky, psy, koníky, apod. Další skupinou jsou pastýři, jejichž oblek je mnohem střízlivější a připomíná ruské rubašky. K nim patří muži s hrozny vína ze zaslíbené země - jsou to zřejmě pěkné symbolické postavičky převzaté ze starších betlémů. Třetí skupinu tvoří osoby biblického rázu, jež jsou kopií ilustrací z náboženských knih; k nim se řadí i římští vojáci v příslušném úboru. Patří k nim i různí andělé, létající, stojící i chodící. Z betlémů 17. století je převzata skupina figurek se širokým španělským límcem a špičatým vousem, se sutanou či zřaseným kabátem, s mnišskou kutnou, s čepičkou, pejzy a plnovousem - jsou to radní páni, jezuité, rabíni, mniši apod. Konečně bezprostředním ohlasem doby jsou figurky rokokové - úředníci a rychtáři z josefínské doby s třírohým kloboukem a šosatým kabátem. Pravý lidový barok byl představován velbloudy, dromedáry a slony, obloženými nosítky a dary. Zvláště oblíbeni byli nosiči a zvědové s pastýřskými troubami a rohy.

     V řezbářské práci a při stavbě betlémů v Králíkách se uplatňoval vliv alpských zemí, a to i prostřednictvím vandrovních řezbářů, z nichž jeden vytvořil v roce 1780 v Šumperku Axmannův betlem. Kolem roku 1820 byli králičtí řezbáři ovlivněni rytířskými hrami kočovných divadelních scén a vytvořili určitý počet figur s příslušným kostýmováním a s teatrálními postoji. Rovněž vliv knižních ilustrací byl evidentní.

     Zvláštní kapitolou v betlémech byla zvířena. První místo měly ovečky jako nutný doplněk k pastýřům. Když se přidali dva psi, bylo tu hned stádo. Kanonická zvířata byla osel, vůl, ale i slon a velbloud, náležející k průvodu Tří králů. Počet dalších zvířat byl prakticky neomezený. Byly to současně hračky, z nichž bylo možno leccos zkombinovat - stádo, zvěřinec nebo i hon (jeleni).

     Přechod k malým figurkám a k jejich řezbářské výrobě ve velkých sériích vedl k přenesení těžiště výroby z Králík na venkov a k začleňování dalších lidí do sochařské výroby ve dřevě. Kritikové hovoří v té souvislosti o úpadku uměleckého stylu. Je však třeba vidět, že u malých figurek připadala v úvahu výhradně práce s řezbářským nožem a odpadla dřevosoustružnická předvýroba, že noví výrobci přinášeli někdy nové cenné subjektivní prvky primitivního umění. K negativním rysům patřila však tendence k určité strnulosti, pouhé kopírování a diletantismus. Jako ve všem a kdykoliv byli i zde znalci a fušeři, lidové, byť primitivní umění a bezduchá sériovost. Pozitivní realistické lidové umělecké prvky se nejdéle udržely v Mládkově, kde dominoval i sklon k plným a výrazným proporcím.

     Řezbářská škola založená v Králíkách roku 1873 měla zabránit uměleckému úpadku domácké výroby. Reprezentovaná prof. Schellhornem a ředitelem Wicherou propagovala tato škola soudobé moderní umělecké směry i nový styl stavby betlémů. Její absolventi stáli intelektuálně i sociálně nad domáckými venkovskými řezbáři, ač to byli jejich děti. Byli v opozici proti nákladnickému systému proti kapitalistické manufaktuře a komercializaci lidového řezbářství. Negovali však zcela tradici domácího lidového umění a zůstali doma nepochopeni. To platí o dílech Rotterových, Braunerových, Langerových a dalších.

     Výrobní technika lidových řezbářů - betlémářů byla velmi prostá a celou epochu přešlapovala na místě. Základním materiálem byl špalíček měkkého dřeva, základním nástrojem řezbářský nůž, pozůstávající z velkého držadla a malého šikmého čepu. Podle velikosti a tvaru měl tento nůž různé názvy, jež uvádí ve své monografii N. Melniková-Papoušková: „ .. . šnicar, želízka, půlkulatý, malilinký, velký, špička, kladívko, pilčička, rámovka, dlátka, kasfusy, halajsníky, kulaté, hausek. . . ". Špalíček se rozdělil na tři nestejné části, které se od sebe neoddělovaly: pro hlavu, větší pro trup a ještě větší pro nohy. Pak se z toho vyřezávala figurka v šatech. Různé předměty, které člověk nesl, koruny na hlavu či křídla andělů, se vyřezávaly zvlášť a přilepovaly se. Ovoce v koších či hrozny vína - to byly kroupy, rýže, půlky hrachu, vložené do košíku nebo slepené a pak pestře pomalované jako exotické ovoce. Barvení se provádělo pokud možno olejovými či emailovými barvami, které zahlazovaly spojky. Všechno se malovalo stejnoměrně, bez odstínů, barvy mívaly dosti podivný soulad. Německý vliv se projevoval ve velké frekvenci zelené barvy, v různých odstínech fialové a růžové s modravým odstínem. Jde o barvy, jejichž kombinace vyvolává neklid. Kromě vlivů tradice to byl patrně i příznak nevkusu už odumírajícího lidového umění. Barvení prováděly většinou ženy z řezbářovy domácnosti; vlastní řezbářská práce stála nesrovnatelně výše proti koloristické.

     Orlické hory, Králíky a jejich okolí, patřily k nejstarším a nejsvéráznějším oblastem lidového umění v českých zemích. V letech 1780 - 1930 zde působily stovky domáckých řezbářů v několika generacích, kteří s mimořádnou zručností, uměleckou invencí, fantazií a smyslem pro tradici vyrobili statisíce betlémových figurek a postavili tisíce betlémů. Platí o nich v plné míře slova české etnografky několikrát citované knihy o lidovém umění: ,, ...Na světě je druh lidí, kteří dovedou prohlédnout mrtvou hmotu a vynést na světlo boží vše, co je v ní zakleto, a to jsou umělci. Absolvované školy dávají disciplinu, pomáhají realizovat, ale fantazie a citu nepřidávají..." O figurkách z Králík pak říká: ,, . . . Skoro všechny mají jednu vlastnost, že totiž zobrazují pohyb: pes běží, anděl letí, kominík a pastýř jdou, selka kráčí s nůší nebo ošatkou a tak dále. Snad je tento neklid přivedl nejen do Králík, ale i do Prahy na Mikulášský trh. Jsou to většinou figurky z betléma, který - rozšířen do krajnosti - obsahuje různá řemesla a povolání; mimo vánoční dobu se prodávají samostatně na poutích a různých výročních trzích ..."

     Během krátké doby upadla většina lidových řezbářů v systému námezdní práce pod knutu faktorů a velkoobchodníků. Nákladnický systém a kruté mzdové podmínky vedly k sociálnímu stárnutí lidových uměleckých řezbářů a k jejich profesionální degradaci na sériové řemeslníky. Je obdivuhodné, že četná jejich díla si udržela i přes to svérázné rysy a výrazné umělecké prvky, jimiž působila na lidové řezbářské umění i v jiných oblastech, a to i v českém etnickém prostředí, i když sama vyrůstala z folklóru německého.

( Převzato z Vlastivědného sborníku Severní Morava, svazek 22)

     Souborná práce o lidovém řezbářství, jako specificky svérázném a regionem omezeném výtvarném projevu lidu na Králicku, se dosud v naší literatuře neobjevila. Proto chci touto recenzí seznámit veřejnost s uvedeným dílem.

     Přesto, že se ani tomuto fundovanému znalci zcela nepodařilo přesně stanovit příčiny vzniku živné půdy pro pozdější rozvoj lidové řezbářské dovednosti, je Karaskova studie z mnoha hledisek velmi poučná. Dosud vydané drobné regionální publikace, statistické přehledy i dochované archivní prameny dovolují posoudit historický vývoj tohoto výrobního odvětví jen z několika vymezených aspektů. Karasek však uvádí z nezkoumaných hledisek ještě následující rozvržení:

     1/Pronikání jesliček do zdejší horské oblasti,
2/založení mariánského poutního místa u Králík (Muttergottesberg) a zde se vyvinuvší obchod s devocionáliemi,
3/souvislost řezbářství náboženských předmětů s domáckou prací zdejších obyvatel, v kraji bohatém lesy, s podmínkami dostatečného odbytu při časné cirkulaci poutníků.

     Karasek podrobně zjišťuje pronikání vánočních jesliček do oblasti Orlických hor v době baroka a čerpá je z pramenů tzv. Annuae literae českých řádových provinciálů, uložených v Národní knihovně ve Vídni, excerpuje i archivy římské a vatikánské. Zdejší horský kraj patřil v době protireformace ke střediskům hnutí Českých bratří (též Moravských bratří) a proto sem směřovalo misijní působení, zanášející sem obyčej předvádět pomocí figurální podoby výjev narození Ježíše Krista v betlémském chlévě. V druhé polovině 17. století byl tento obyčej již dostatečně rozšířen, jak máme zjištěno i v Rychnově n. Kn., Žamberku aj. V letech 1700-1720 byl už okruh kolem Králík dostatečně pokryt a přibývají i údaje z Vysokého Mýta, Zábřehu na Moravě, Holštejna, Rudy a Vysokých Žibřidovic.

     Poutní kostel na Mariánské hoře u Králík (založen 1696-1700) byl po staletí významným poutním místem pro severozápadní Moravu a východní Čechy. Vzrůstající počet poutníků (roku 1728 150.000) byl dle Karaska příčinou rozvoje řezbářství náboženských symbolů a jejich prodeje. K jeho rozvoji přispěli od poloviny 18. století nejen králičtí soustružníci dřeva, ale i řemeslníci z okolí.

     Králíky se staly centrem dřevovýroby, už strukturálně změněné. Autor si také všímá nepříznivého vlivu slezských válek, připojení hrabství kladského k Prusku, josefinských reforem a pod.,což vše podstatně ovlivnilo poměry v Králikách. Konstatuje, že proud poutníků zde téměř ustal, čímž trpěli nejen řezbáři, ale i další řemesla. Proto se řezbáři a jiná umělecká řemesla musela ohlížet po jiných odbytištích a přizpůsobit se potřebám i požadavkům středních i maloměstských požadavků. Ke změně hospodářské orientace nemálo přispěl právě osvícenský absolutismus, podporující zakládání tzv. továren poháněných vodní silou a schopných sériové výroby standardního zboží. Vláda se pokusila zlomit převahu obchodu norimberskými hračkami a berchtensgadenského dřevěného zboží a usilovala o soběstačnost domácího průmyslu. Koncem 18. století vzniklo v Gronnertalu (Jižní Tyroly) čilé řezbářství a výroba dřevěných hraček stoupla i v českých oblastech Krušných hor, ve frýdlantském okruhu i na Jesenicku. Rovněž Orlické hory tím velmi vyzískaly a to hlavně Králičtí, kteří se zaměřili na výroby figurek a zvířátek. Další rozvoj řezbářství významně ovlivnilo zesvětštění vánočního obyčeje a rychlé pronikání jesliček do měšťanských domácností. Veliký zájem přetrval dobu rokoka i empíru a nezměnil se ani v čase biedermeieru, kdy naopak dosáhl vrcholu. Jaký podíl na tomto procesu měli řezbáři z Králík, poznáme ze statistických údajů. Nejméně 25-30 obcí mezi Králíky, Červenou Vodou, Mladkovem a Rokytnicí v Orl. horách bylo domovem několika set rodin výrobců jesliček.

     Od počátku vývoje králických uměleckých řemesel sleduje Karasek i jejich vztah k sériové malovýrobě. Co dokázali králičtí mistři řezbáři bylo v 18. stol. prakticky soustředěno především v poutním chrámu na Mariánské hoře. Více než 200 plastik andělů zde umístěných, dalo ne nadarmo podnět k lidovému názvu "andělský kostel". Po požáru této svatyně 1816 se dochovalo jen několik plastik, o jejichž dokumentaci se dále nikdo nestaral. Z ústní tradice známe jen několik jmen, jako Antona Biera, jehož figurky byly dříve velmi oblíbeny u sběratelů jesliček, dále Krause, který žil v Králikách asi do pol. 19. stol. a zaměstnával až 20 pomocníků.

     Jak navázal vývoj rodinných jesliček na stylové prvky chrámových jeslí, dokládá autor studie velikostními proporcemi figur pro svatyně od 0,5 do 1,5 m a v domácnostech od 5 do 30 cm. Zde spatřuje i převrat ve stavbě jesliček, kdy malé rozměry navodily epochu, která se vyznačovala budováním jesliček se širokým venkovským prospektem t.zv. dálavou (Landschaftskrippe). V Králikách nastal přechod k malým figurkám nejpozději kolem roku 1780. Tehdy se otevřely možnosti sériové výrobě a zasílatelství. Mimo to došlo ale i k vytváření skříňových jesliček, které po více než půl století byly důležitým exportním artiklem a pozvedly místní řezbářství k vrcholnému stupni. Odbyt výrobků směřoval do Dol. Rakouska, Záp. Haliče, Hor. i Dol. Slezska i do Lužice, ale jednotlivé exempláře nalezneme i jinde po celé Evropě.

     K velmi poučným závěrům, zejména vzhledem k pozdějšímu vývoji (Proboštův betlém z Třebechovic p. O.), dochází Karasek v jedné kapitole, kde hovoří o architektuře našich jesliček následovně: "Zcela typické, byť ne vždy zjevně příbuzné znaky tohoto druhu jsou - město s jeho scénickými výjevy, chlévem a určitým počtem starobylých figurek, odpovídajících době protireformace. Město zaujímá přes polovinu prostoru skříňových jesliček. Bývá vystavěno do 4-5 prostorových výškových stupňů a je neobyčejně působivé. Už samo lidové pojmenováni "Chrestkendlastadt", pro ony jesličky z Orlických hor dokládá, že tento stavební prvek - městská architektura - měl zvláštní hodnotu. Rovněž tak zvané "betlémské město" na dřívějších vánočních jesličkách z kláštera na Mariánské hoře bylo prý skvostným dílem králických řezbářů 18. století."

     Na začátku vývoje byly v Králikách vyráběny po domacku figurky výšky kolem 30 cm. Mezi nimi se objevily i figurky malované na papíře z let 1765-1785 a signované chrámovým malířem Franzem Moschnerem (Marschnerem). Po roce 1780 jsou už figurky mnohem menší, ozdobné, zjemnělé. ale dosud formované jenom řezbářským nožem. Karasek se odvolává i na naši badatelku v oboru lid. kultury Melnikovou-Papouškovou, která už v té době rozeznává větší počet světských figurek a uvádí je jako doklad už zakořeněné tradice v našich Orlických horách. Nejsvéráznější jsou rozhodně skupiny se širokým španělským límcem a vousem střiženým do špice, figurky mnichů, měšťanů s řasnatým kabátem, sametovou čapkou, radních pánů s plnovousem, ale i jezuitů a j., které mohly mít původ už v 17. stol. Zatímco v Králíkách dokázali mistři řezbáři jejich kostýmy vytvářet nožem ve dřevě, byly figurky třeba v Jindřichově Hradci v té době kašírované. Pravé lidové baroko představují i zvířata, pravidelně vytvářená s nosítky na dary (jedno a dvouhrbí velbloudi a sloni). Velmi oblíbeni jsou nosiči nebo poslové s obrovskými rohy, jistě pokračovatélé biblických témat. Ve vývoji můžeme stále sledovat nové tvary figurek už často s patrným vlivem alpských zemi. Kolem roku 1820 ovlivnily i kočovné herecké společnosti, hostující zde s mnoha rytířskými hrami, králické řezbáře natolik, že vytvořili určitý počet figur v odpovídajících kostýmech a v divadelních pózách. Podobný vliv měly i obrazové archy, knižní ilustrace aj. K pronikavé stylové proměně došlo tehdy, když řezbářství přešlo z rukou městských řemeslníků na venkovskou domáckou práci. Jiné přerušení místního vývoje přineslo pronikání jesliček z východních zemí. Nový styl, za jehož průkopníka se všeobecně označuje sudetský Němec Fuhrich, byl znám dílem "Nazarenú", uměleckého proudu v Římě. V době, kdy opanovaly orientální jesličky Střední Evropu, došlo v r. 1873 v Králíkách k založení řezbářské školy. Měla pomáhat k zušlechtění domácké práce obyvatel Orlických hor. Pod vedením profesora Schellhorna a ředitele Wichery, representovala umělecko-řemeslný směr tehdejší doby a pěstovala i nový styl u vánočních jesliček. Její absolventi se stávali sochaři dřeva. Bylo viditelné, jak umělecky a sociologicky stáli nad venkovskými domáckými dělníky s jejich učedníky, i když přišli sami většinou z těchže rodin. Mladá generace se kriticky postavila proti zasílatelství, stěží se už totiž hodila do tohoto systému a cenila si především hodnoty svého řezbářského díla.

     Výrobky Rottra, Braunera, Langera a j. bylo možno srovnat s dovedností jejich kolegů z řezbářské školy v Teplicích ve Slezsku (Warmbrunner) a to daleko lépe než s jesličkami jejich vlastních otců a ostatních krajanů. Protože vliv odborně řezbářské školy v Králíkách se uplatňoval v domácké práci jen v omezeném rozsahu, došlo k paradoxní situaci, kdy ústav zřízený k podpoře rozvoje domáckého průmyslu v Orlických horách, pomáhal svými absolventy podhrabávat půdu králickému lidovému umění a tlačil domácké řezbáře jesliček, pracující dosud ve starém stylu, stále více do defensivy.

     “Betlémářství" nebylo opravdu lehké řemeslo. Mezi domáckými dělníky byla i řada rodin, kde se jesličky vyráběly celý rok. Před hlavni sezónou se pracovalo od 4 hod. ráno do 10.hod. večer i déle. Normální pracovní doba byla 12-13 hodin. Výuční doba trvala 3 roky. Ženy a děti dělaly lehčí práce, jako omalovávání a vyráběly příslušenství. Podle statistiky bydlela většina domáckých dělníků na vesnici, ale jen málo ve vlastním domě. To znamenalo ztížení pracovního poměru a dodatkový nájem. Dodávkové ceny byly neuvěřitelně nízké: za kopu neomalovaných oveček se platilo 60 až 70 krejcarů, za stejný počet figurek asi 2 zlaté. Za omalované zboží se mohlo požadovat o 30 až 40 % více. Lepší řezbáři dostávali za kus ještě o něco více. Zmíněná už zpráva uvádí příklad ročního výdělku rodiny od 250 do 300 zlatých. Tyto špatné mzdy působily negativně na přírůstek dorostu, čímž nastalo postupné stárnutí Králických řezbářů. Od počátku 20. stol. se projevuje pozvolné, ale neodvratné vymírání celé této zvláštní sociální skupiny obyvatel. Tím definitivně odcházela z prostředí Orlických hor také tato výrazná podoba lidového umění.

     Přínosem Karaskovy studie je zvláště pohled do sociální problematiky výrobců králických figurek. Čerpal je mj. ze zprávy živnostenského inspektora Trappa z r. 1900. V ní se uvádí, že tento obor poskytoval obživu ještě 560 jednotlivcům, z nichž většina pracovala sezónně. Cituji: "Největší skupinu řezbářů tvořili sezónní pracovníci. Od října do března sedávali doma “u ponku" a z jara odcházeli jako zedníci, tesaři aj. do světa. Počet stálých řezbářů byl mnohem menší. Byli ale opěrnými sloupy zasílatelů. Jejich řemeslná dovednost se v rodinách dědila často po několik generaci, jako u Sturmů, Neumannů, Jungů, Schwarzerů, Langhammerů. Sindermannů, Olbrichů a dalších".

     Musíme litovat, že ani Karaskovi se nepodařilo podrobněji shrnout produkci výrobců jesličkových figurek z celých Orlických hor. Nejvyšších počtů bylo dosaženo přibližně kolem r. 1900. Mnoho pracovních sil odtud odčerpaly mechanické tkalcovny, vzniklé v poslední třetině 19. stol. v Šumperku a v Červeně Vodě. Přesto uvádí novější literatura více než 20 obcí, kde se provozovalo domácí řezbářství. Nikde není zmínka i o těch “králických řezbářích", kteří byli rozptýleni a samostatně pracovali na celém území kraje od Olešnice v Orl. horách až po Šumperk. V závěrečné fázy zbylo již jen 12 obcí kolem Králík a Mladkova. Každá rodina zapojená na domácí práci musela k životnímu minimu vyrobit nejméně 30 figurek nebo dvojnásobný až trojnásobný počet oveček. Znásobíme-li tento počet stavem řezbářů, jimž byla tato práce výlučným povoláním, pak při střízlivém počtu dojdeme do statisíců, aniž do toho počítáme upomínkové předměty.
Poznámka recenzenta:

     Dipl.Ing. Alfred Karasek-Langer (nar. 22. 1. 1902 v polské Biele) patřil k mimořádným znalcům české, moravské, ale především horno a dolnoslezské lid. duchovní hmotné kultury. Mimo významnou publikační činnost v oboru evropského bájesloví (pohádky, pověsti, legendy aj.) soustředil bohatý dokumentační archivní fotomateriál ke světovému studiu jesliček. Zkoumal jejich vztahy k mnoha oborům od theologie, historie, sociologie, děj. umění až po dramatické umění i etnografii a srovnával je měřítky internacionálního působení a migrací.

(Zemřel 10. 5. 1970 v Bischofswiesenu).

Rudolf Zrůbek     

Převzato: Orlické hory a Podorlicko – sborník vlastivědných prací, Rychnov nad Kněžnou (1970)