Svět jsem poprvé spatřil v roce 1952 v Hořicích v Podkrkonoší, kde jsem v roce 1971 absolvoval Sochařsko-kamenickou školu. Cestami osudu jsem postupně zaměnil profesionální práci s kamenem za práci se dřevem jako hobby, a to především na zdokumentování tradiční výroby králických betlémů a jejich vlastní výrobu.

     Při předvádění řezby na výstavách jsem si díky rozhovorům s Vámi, milovníky betlémů, udělal na současnou problematiku králických betlémů níže uvedené názory. Naše rozhovory začínají vždy téměř stejně: „Takové figurky máme doma po babičce, chybí nám sv. Rodina a několik figurek nemá ručičky. Už nevíme jak náš betlémek správně postavit, kde si mohu o nich něco přečíst, a má dnes nějakou hodnotu? Jak mohu opravit chybějící ručičky a vyrobit nějakou stavbu?“

     Často následuje další naše setkání již s přinesenými fotografiemi a babičky přinášejí několik nejmilejších figurek k doplnění ručiček. Rád mám také rozhovory s mladými rodiči, kteří chtějí pro svého malého „oprášit“ dlouho nepoužívaný betlém z půdy. Ti pak odcházejí ode mne se slibem, že jim potřebné údaje trvale zveřejním na svých internetových stránkách. Prosím, abyste vzali tyto stránky jako nedokonalý pokus splnit moje sliby. Dalším mým cílem je postupně vytvořit v další spolupráci s Vámi veřejně přístupnou miniencyklopedii králických betlémů. Důvod mého počínání je jednoduchý - Králické betlémy si to zasluhují.

     Králické figurky lze plně pochopit pouze s nožem v jedné ruce, a se špalíčkem smrkového dřeva v ruce druhé. Opětovným vyřezáváním jediného druhu figurky při neustálém porovnávání se starým originálem, se řezbáři otvírá skutečné dobrodružství. Každý milimetr povrchu původní figurky je výsledkem práce řezbářovy ruky, kterou vedla zkušenost a vytříbený vkus několika řezbářských generací a v těchto generacích udávali směr vývoje ti nejnadanější lidoví tvůrci. Některé figurky vypadají potom jako malé sošky. Přitom každá figurka je výsledkem velice úsporného počtu řezů a její polychromie je výsledkem kombinace úsporného počtu barev.

     Nejjednodušší cesta je obrátit se na etnografického pracovníka nejbližšího muzea, který určitě ochotně poradí. Můžete se také obrátit na některý betlemářský spolek, nebo zaslat fotografii několika figurek mně k posouzení. Pro někoho bude nejsnadnější vlastní cesta pomocí srovnávací metody. Snad Vám pomohou tyto moje zkušenosti :

     Samostatná česká publikace o králických betlémech neexistuje a ve všech knížkách věnovaných betlémům se králické betlémy představují z různě úzkých pohledů. Ze starší literatury upoutá knížka Melnikovová-Papoušková „ Za lidovým uměním“, ale při dalším bádání si uvědomíte, že se jedná o první stupínek ke komplexnějšímu pohledu. Z písemných pramenů, které se mi podařilo získat, pokládám za nejlepší článek Karla Bieberleho, a proto ho zveřejňuji bez úprav.

Zajímavé informace lze získat v této literatuře:

Další dílčí informace lze získat ve všeobecně známé betlémářské literatuře.

      Film, na jehož vzniku mám trochu zásluhu, je asi prvním filmovým dokumentem věnovaným pouze králickým betlémům. Připomíná jejich slavnou tradici, a ukazuje co z této tradice dnes zůstalo. Myslím, že ve střižně zůstalo mnoho dalších zajímavých záběrů, které celkovému ladění filmu ne zcela vyhovovaly, ale mohou posloužit v budoucnosti.

Stručný obsah:
     Dokument zobrazuje historii a současnost výroby betlémů na Králicku, které bylo jedním z našich nejzajímavějších tradičních betlemářských center. Významným impulsem pro jeho vznik byla především odlehlost kraje, chudoba místního obyvatelstva a existence nedalekého poutního místa Hory Matky Boží. V 19. stol. nabylo králické betlemářství charakteru masové produkce: místní výrobky - figurky řezané z vyvařovaného smrkového dřeva - byly vyváženy prostřednictvím různých obchodních firem do velké části Evropy. Téměř definitivní přerušení tradice znamenala až 2. světová válka a následný odsun německého obyvatelstva.

     V bezprostřední blízkosti poutního kostela v Hedči dosud žije poslední králický řezbář J. Schwarzer ml., který se výrobě betlémů naučil od svého otce a praotce a který betlémy příležitostně vytvářel i v údobí po r. 1948. Jeho tvorba dodržuje všechny tradiční rysy králické produkce (velikost a typologie figurek, způsob výroby, včetně znaků tradiční dělby práce mezi muži a ženami v řezbářských rodinách - polychromováním děl J. Schwarzera se zabývá jeho manželka). Na jeho tvorbu systematicky navázal před několika lety J. Komárek z Hradce Králové. Jeho činnost, k níž používá i ryze moderní prostředky (fotografická dokumentace, zavedení internetové stránky), je především snahou po znovuvzkříšení tradiční výroby králických betlémů a zároveň pravděpodobně posledním dozvukem králického betlemářství.

      Hojně navštěvované výstavy historických lidových betlémů svědčí o jejich přitažlivosti i pro člověka na počátku třetího tisíciletí. Současný pohled na ně se však od pohledů jejich tvůrců a obdivovatelů v době vzniku podstatně liší. Již jejich vznik, kuriozně spjatý se zákazem Josefa II. vystavovat betlémy v kostelích a chrámech, ukazuje na důležitost jakou hrály již tehdy v životě prostých lidí. K oslavě Vánoc nepotřebovali množství dárků a jídla, ale chvilku klidu a rozjímání před názorným zobrazením narození Božího syna. A tak když jim to bylo odepřeno v chrámu Páně, vytvořili si biblickou scénu ve svých vlastních jesličkách, které si obvykle kus po kuse příležitostně kupovali. V samotné scenérii betlémů obdivovali vedle bohaté symboliky i vzrušující kontrasty a protiklady. Bohatě zdobená města v protikladu k chudobnému chlévu, průvod Tří králů v protikladu k chudým pastýřům, kteří patřili vždy k nejchudším z chudých a přece právě jim zvěstoval anděl Páně radostnou novinu jako prvním. Darovníci přinášejí své dary, důvěrně známé plodiny a výrobky a před pozorovatelem betlému věnují Ježíškovi vlastně sami sebe a do stejné situace přivádějí i samotného diváka. To vše v mihotavém světle svíček nebo petrolejové lampy představovalo pro nás nedostižné okamžiky štěstí našich předků, umocněné ještě pocitem z vlastního scénografického znázornění biblického výjevu.

      V době vrcholícího baroka na přelomu 17. a 18. století vznikají nové tradice poutí zasvěcených starým i četným novým poutním místům. Barokní poutě byly milovány nejen pro svůj duchovní, ale i sociální a kulturní ráz. Člověk připoutaný k půdě měl tak vzácnou možnost poznat jiné kraje, jiné lidi a oddychl si od každodenní dřiny. Průběh poutí, ceremonií, pobožností a písní určených pro různé příležitosti při cestě (pozdravení křížů, soch, obrazů, kapliček, hřbitova, kostela) to vše se asi vybavilo i po mnoha letech majiteli králického betlému při pohledu na dřevěné barevně pomalované figurky zakoupené na pouti.

      Přístup a vnímání lidových betlémů současným člověkem je zcela jiné a liší se často od člověka k člověku. Dobře to lze vyčíst např.z odpovědí na otázku po motivaci tvůrců, sběratelů a milovníků betlémů v biografickém slovníku PhDr. Vaclíka „Kdo je kdo mezi betlemáři na konci 20. století“, vydaném v roce 2000. Velká část dotázaných odpověděla, že jejich vztah je dán náboženským cítěním, další část hovoří o svém vztahu k výtvarnému umění a nemalá část se vyznává z obdivu k lidové tvorbě. Tyto motivy hrají jistě svou roli i u nebetlemářské veřejnosti, která každoročně v hojném počtu navštěvuje o Vánocích výstavy betlémů a chodí do kostelů „na betlémy“, což považují za součást vánočních tradic. Ale nehrají zde svou roli i jiné vlivy, něco co si na první pohled ani neuvědomujeme a co máme po svých předcích zasuto někde hluboko v genech? V dnešní době existují již vědní obory které se této problematice věnují a pro naši úvahu jsem využil především některé myšlenky z publikace Radana Kvěcha: Duše krajiny – Staré stezky v proměnách věků, Academia 2003.

      Přeneseme-li se např. o 200 let zpět do světa našich prapradědů, uvidíme obrovský skok nazývaný vývojem, ale i jeho ne vždy prospěšný vliv na lidskou společnost. Jen velmi malá část současné populace v honbě za hmotným prospěchem si tuto skutečnost uvědomuje a její vnímavější část se občas cítí duševně neuspokojena a často hledá řešení v různých mystických a parapsychologických oblastech.

      Ve vnímání svého okolí viděli lidé odjakživa duchovní síly na zemi i v nebeské klenbě. Fyzický svět měl pro ně „vertikální rozměr“. Dnes jsme však připoutáni k horizontálnímu typu vnímání okolí, ze kterého byla posvěcující přítomnost bohů vyloučena. Zprvu byla posvátná celá krajina, tedy to, co bylo samotným dílem přírody. Za křesťanství se stalo posvátným jen to, co vzniklo lidskou rukou, co bylo dílem člověka. Z kopce se posvátnost přenesla na kapli postavenou na vrcholu. Křesťanské symboly obklopovaly každého jedince a často k tomu byly i umně využity výjevy z antické mytologie. Ve spojení s atributy světců žili lidé ne mezi uměleckými předměty, ale mezi znaky idejí podobenství a metafor. Naše krajina začala ztrácet svoji posvátnost přibližně před tisíciletím, postupně však začaly ztrácet svou posvátnost i křesťanské symboly. Dílo lidských rukou bylo zbavováno své duchovní stránky, znaku posvátnosti. Konečný důsledek: posvátného není už vůbec nic. Objevuje se dnes nějaká náhrada za tuto ztrátu? Jen někteří lidé se smyslem pro krásu nalézají v určitém prostředí zvláštní potěšení. Část populace tak získává estetický dojem, nic více, nic méně. Ztrátou posvátna si však člověk cosi dluží.

      Termíny jako globalizace, amerikanizace, zrychlování inovačních cyklů považujeme za nutné zlo spojené s technologickým osvobozováním člověka z bezprostřední účasti v pracovním cyklu. Rodná ves, město či krajina a jejich místní tradice se stále více jeví jen jako nepříjemná psychická zátěž úspěšně překonané minulosti. Zemědělsky výnosné obrovské lány polí a šedá uniformní sídliště, rychlé překonávání vzdáleností pomocí dálnic nás odnaučují vztahu k přírodě a svému okolí. Také inflace barev a informací nás nutí k povrchnosti, která se stává znakem veškeré naší činnosti. Převažující technické vzdělání z nás vytváří článek dočasného řešení zatím nedokonalých projekčních systémů a výrobních technologií. Technické vzdělání z nás vytváří řemeslníky, protože pouze humanitní vzdělání z nás dělá ve vývoji lidské společnosti myslící tvory.

      Není-li v současné lidské společnosti a hlavně ve vzájemných lidských vztazích dostatek řádu a harmonie, pak člověk musí hledat systém, zákonitosti a pořádek v přírodě a ve své minulosti. Etologové upozorňují, že modernímu člověku hrozí pozvolné odumírání lidskosti. Příčinu vidí v tom, že civilizací vytváří poměry, na které již přírodou dané schopnosti člověka nestačí. Genom člověka je stabilní a lidskou přirozenost nelze nastávající protipřírodní kultuře přizpůsobit. Vzhledem k vysoké biologické stálosti člověka jako druhu zůstává příroda nezastupitelným formotvorným činitelem duševně zdravé lidské osobnosti. V době rychlé pomíjivosti průmyslově vyráběných věcí zůstává krajina, lidská sídla a zachovalá díla minulých generací, jako něco co se jako pochodeň předává potomkům. A tradice je něco víc než přebírání forem, které byly obvyklé v minulých společenských epochách. Souhrn zkušeností nahromaděných za dlouhou dobu a potvrzených generacemi není možné jen tak opomenout. Nálady, pocity, fantazie, intuice nebo vynalézavost nejsou uspokojivou náhradou za porozumění podstatě věci při předávání a rozšiřování generacemi nahromaděného vědění .

      Při promýšlení výše uvedených názorů odborníků na vývoj lidské společnosti přestáváme náhle chápat betlémy pouze jako estetický zážitek, ukázku lidového umění či připomínku svých dětských Vánoc, ale i jako něco co nám alespoň na vzácné okamžiky přináší klid a regeneraci sil v našem hektickém životě. Výše uvedené názory ukazují také na další významnou úlohu betlémů v našem životě.

      Toho by si měli být vědomi všichni betlemáři i příznivci a milovníci betlémů a svou činností napomáhat k vytváření co nejvíce příležitostí k takovýmto okamžikům. Vedle osobní nezištné podpory betlemářských tradic a již osvědčených místních akcí, jako jsou vánoční výstavy, vydávání betlemářské literatury a odborné přednášky by byly potřebné i akce na úrovni regionů a krajů, ve kterých by byly formulovány rozvojové programy tradičních betlemářských oblastí nebo spolupráce s představiteli cestovního ruchu a kultury na nových hejtmanstvích. Od betlemářských spolků charakteru stolových společností (kde lidé dělají co je baví) přejít k systémové činnosti podle rozvojových programů krajů (kde lidé dělají to, co je pro rozvoj tradic zapotřebí). Nové možnosti nabízí grantová politika Evropské unie. Samostatným problémem k řešení představuje současná betlemářská literatura často popisující betlémy doslova opisováním dříve vydaných textů a zveřejňování neověřených informací vždy bez vztahu k prapůvodnímu důvodu vzniku betlémů. Nedostatek řezbářských zkušeností autorů generuje často další druh chyb v literatuře. Nedovolávám se přístupu k betlémům z pohledu ortodoxních katolíků, ale popisovat betlémy formou popisu železničních modelů často při nekritické chvále a sebechvále řezbářských dílek na úrovni dětské řezby a nazývat tuto činnost čistým lidovým uměním asi není konečná stanice našeho současného betlemářství, ale jedna z prvních zastávek na dlouhé trati. Existující výjimky ukazují že to jde a půjde. Pro srovnání považuji za nutné uvést, že moji současnou betlemářskou činnost v králických betlémech vidím kvalitativně na jednu čtvrtinu potřebného stavu.

Úplně na závěr děkuji příteli Ing. Milanovi Zábranskému za odbornou pomoc a spolupráci na konečném znění této studie.