Absolvent řezbářské školy. Jeho otec Max bydlel naproti řezbářské škole v Králikách. Josef byl asi ze šesti dětí, ale jen on vyřezával. Bydlel s manželkou v Písařově (dnes okres Šumperk) a po válce se přestěhovali do Dolní Hedeče čp. 98. Po jeho smrti byl dům prodán chalupáři snad z Olomouce. Pracoval na dráze a ve válce byl asi jen půl roku.Pracoval v Hedvě – čistil tkalcovské stroje, jeho žena kvůli důchodu zde pracovala asi 5 let také. Česky se domluvil i když bylo znát, že je německé národnosti. Vyřezával téměř až do konce života, údajně nikdy jako své hlavní povolání a zemřel na srdce – angina pectoris.

     Manželka Rozálie byla češka a proto nebyli odsunuti. Zemřela v roce 1987, tedy dva roky po manželovi, které dožila u dcery v Dolní Čermné u Lanškrouna. Její rodiče nevyřezávali. Měli šesti dětí: dva syny (jeden se jmenoval Max, druhý Josef byl řezbář) a tři děvčata. Jedno dítě zemřelo.

     Vzhledem k vyjímečnosti těchto řezbářů jsem se s pomoci paní Schwarzerové, jejího zetě Karla Valíčka a Žanety Lengwinatové z Muzea Králíky pokusil zdokumentovat blíže jejich technologii výroby posledních originálních králických figurek.

     V pozůstalosti Josefa Vondry se vyskytují jeho figurky velikosti 16 cm, určené nejspíše do kostelních betlémů. Velikost figurek odvedla řezbáře od subtilních tvarů a donutila jej přidat další vylehčovací řezy a naznačit prsty na rukou, což u králických figurek je ojedinělé. Nezkušenost s tvarováním rukou je ostatně na těchto figurkách vidět.

     Oba Josefové Schwarzerové odpočívají na hřbitově v Dolní Hedeči v blízkosti kláštera. Oba si vyřezáváním přilepšovali příjmy ze svého hlavního zaměstnání. Svůj pobyt v dílně si oba zpříjemňovali společností volně poletujících kanárků nebo korel. Syn často vyřezával při malé televizi. Oba pracovali pod tlakem na nízké ceny jejich výrobků. Jediný stálý odběratel byl Vondra z Červeného Kostelce, který vytvořil mimořádné architektury betlémů ovšem jeho tlak na nízké ceny figurek byl až neslušný. Po smrti Schwarzera otce v roce 1985 odebíral ve svém vysokém věku ještě asi tři roky figurky od syna.

     Byli poslední, jediní, nejlepší, dokonalí a přitom skromní a stávají se betlemářskou legendou. Jejich věk se samozřejmě zapsal do způsobu řezby, ale figurky otce i syna z období kolem roku 1980 se nedají na první pohled stoprocentně rozeznat. Šablonovitost řezby otce s dokonalou proporcí postaviček při jemném provedení obličejové části – toto je trvalý vzor pro současné i budoucí králické řezbáře.

     Polychromii pro oba řezbáře prováděla u výše uvedených figurek manželka J.Schwarzera – syna. Tento fakt znesnadňuje určení kdo figurku vyřezal, ale je třeba konstatovat, že její malba je dokonalá, bez výkyvů po celou dobu její práce.

     Závěrečný nátěr lihovým lakem vytvářejícím vysoký lesk zdůrazňující barevnost a chránící klihové barvy před plísní je dalším charakteristickým rysem těchto figurek.

- kniha vzpomínek sudetské Němky na dobu od poloviny třicátých let 20. století přes druhou světovou válku i těžké časy po jejím konci.

     Měla jsem na programu ještě jeden zvláštní bod. Před nějakým časem se mi dostala do rukou povídka Otfrieda Preusslera „Anděl Gloria“. V této povídce vypráví autor - pocházející také ze Sudet – příběh muže, který navštívil začátkem sedmdesátých let jednoho z posledních řezbářů „králické školy“ v jeho starém domě u Králík. Muž - pravděpodobně sám autor - sháněl pro své neúplné králické jesličky chybějící figurku anděla, nesoudícího nápis "Gloria!" A nakonec ji skutečně od starého řezbáře dostal. Preusslerova povídka mě zaujala, protože jsem popisovaný druh jesliček důvěrně znala. Mnoho lidí ve Wichlstadtlu a v celých Orlických horách - hlavně v okolí Králík - takový betlém s ručně vyřezávanými figurkami vlastnilo v bohatě zdobeném nebo skromnějším provedení, podle kapsy majitele. Můj dědeček byl na své jesličky obzvlášť pyšný. Dlouhá léta sbíral různé figurky a sám se svými syny postavil z překližky „město Jeruzalém“, zhotovil keře a stromy, z rozmočeného papíru, tzv. papírmašé, zformoval celé krajiny a pohoří. O první adventní neděli dědeček pravidelně rozestavoval své jesličky na čtyři metry dlouhém stupňovitém prkenném regálu, který ležel po zbytek roku se všemi pečlivě zabalenými figurkami a ostatním příslušenstvím na půdě. Jeho scenerie se však neomezovala pouze na chlév se svatou rodinou, několika pastýři, ovečkami, oslíkem a kravičkou, nýbrž obsahovala celou širokou krajinu až do Jeruzaléma, kde bylo vidět dokonce i Herodův palác. Žoldnéři procházeli bránou, ponocný troubil na roh, ženy nosily na hlavě džbány s vodou. Pole byla plná pastýřů a stád. Tři králové se blížili s bohatým doprovodem - a nad vším se vznášel anděl - zvěstovatel s ulomeným a zase přilepeným křídlem. Jeho úraz jsem měla na svědomí já - ale dědeček, kterému jsem vždy při stavění jesliček pomáhala, mi mou neopatrnost prominul. Preusslerova povídka ve mně tedy probudila neobvykle silné vzpomínky na dětství. A teď jsem chtěla zjistit, jestli by ten starý řezbář neprodal několik figurek také mně. Neboť dědečkovi jesličky byly nenávratně ztraceny a také z našich vlastních jesliček jsme při našem útěku nemohli zachránit ani jedinou figurku. První náhodný kolemjdoucí, kterého jsem se v Králíkách zeptala, věděl, kde řezbář bydlí. Zřejmě ho ve městě dobře znali, ačkoliv žil v sousední vesničce, za Horou Matky Boží. Na tu vesnici jsem si dosud pamatovala: v Dolní Hedeči, německy Nieder-Heidisch, bydlela také sestra mé babičky a já ji kdysi s babičkou navštívila. Vyjela jsem nahoru a brzo jsem našla tu starou, v orlickém stylu postavenou roubenou chalupu, ve které se od konce války zdánlivě nic nezměnilo. Když jsem se u dveří představila, pozvali mě dovnitř a dostala jsem hrnek melty. Žena Josefa Schwarzera - ještě zedřenější, ještě shrbenější než Kristýna - byla Češka. Mluvila lámanou němčinou. Oba si právě dělali velké starosti kvůli jejich psu. Zmizel, od včerejška ho neviděli. „Věrné stvoření,“ chválil ho pan Schwarzer „a chytrý ! Rozumí česky i německy !“ A paní Schwarzerová: „ Jen aby nám ho cikáni nesnědli...!“ Když.jsem panu Schwarzerovi prozradila své dívčí jméno, zbystřil pozornost. „ Pausewang - z Wichstadtlu?“ zeptal se. A jestli prý nejsem příbuzná s tím Pausewangem, co byl náčelník hasičů a nosil takový dlouhý bílý plnovous? Cože? Dokonce jeho vnučka ? Jako mladý muž byl pan Schwarzer také u hasičů a často se s mým dědečkem při různých hasičských cvičeních a slavnostech setkával. Můj dědeček prý byl vzdělaný, zkušený a rozvážný člověk. Znal a vysoce si ho vážil každý hasič široko daleko. Starý řezbář pookřál a rozpovídal se o svém životě. Jeho sestra byla po válce vysídlena a žije nyní v Kasselu. (Dal mi její adresu, mám ji pozdravovat, on sám píše nerad.) Jemu však - ačkoliv byl členem jednotek SS - dovolili zde zůstat. Za to vděčí jenom své manželce, protože je Češka. Nyní jsem zpozorněla zase já . Představa, že tenhle starý, seschlý mužík s vpadlou hrudí, vyřezávající ze dřeva figurky svatých („Řeže je z vařeného lipového dřeva,“ prozradila mi jeho žena, "ale to dřevo musím vařit já! To je práce jako pro koně, potom ruce ani necítím“), kdysi bojoval v jednotkách SS, by1a skoro groteskní. Takovou absurdní kombinaci by si jistě nedovedl představit ani Otfried Preussler se svou bujnou fantazií, kdyby se o tom býval dozvěděl. Zase jsem je tady měla, ty dvě strany lidské osobnosti. Znovu mi na mysli vytanula otázka, která mě tolik zaměstnávala při pátrání po povaze mého otce – totiž, čeho všeho je člověk schopen – v dobrém i ve zlém.

     Ne, zklamal mě pan Schwarzer, kompletní jesličky mi prodat nemůže. Jesličky od něho smí kupovat pouze československý stát. A pak přece jenom zmizel v pracovně a odkudsi vyhrabal čtyři figurky, samé pastýře, kteří měli nějakou chybu. a slíbil mi, že pro mne bude „zpackané“ figurky schovávat. Tím se žádného přestupku nedopouští, protože by vlastně měl toto zmetkové zboží vyhodit. Státu smí dodávat jen zboží bez vady. Šťastná, že vlastním čtyři králické figurky, jsem se rozloučila. Že má jeden pastýř příliš krátkou paži a druhý že je jednonohý, to mi vůbec nevadilo. Nesla jsem si domů vzpomínky na dětství..........

     ..........Se starým panem Schwarzerem musím Martina rozhodně seznámit! Ale jeho dveře nám otevřeli cizí lidé, kteří mluvili jen česky. Nerozuměli jsme, co se nám snažili říct. Děti přivedli ze sousedství starého muže a ten nám lámanou němčinou vysvětlil, že oba Schwarzerovi jsou už dávno po smrti a že jejich synové, bydlící daleko odtud, dům prodali cizím lidem. Zdrceně jsme odcházeli. Byl Josef Schwarzer poslední řezbář králických jesliček? Taková ztráta jak pro Němce, tak pro Čechy?……..